Eurozóna na prahu fiskální expanze?

Zatímco česká vláda hledá v posledních týdnech, kde uspořit, v eurozóně se začíná pozvolna mluvit o fiskální expanzi. Vzhledem ke slabým konjunkturálním číslům, jež značí prudké oslabení růstové dynamiky, nejde vlastně o nic až tak překvapivého. Nakonec, zítřejší zpřesnění německého HDP za čtvrtý kvartál zřejmě potvrdí, že největší evropská ekonomika se jen těsně vyhnula technické recesi.

Při pohledu na pokrizový vývoj v eurozóně by se však jednalo o zásadní obrat od politiky fiskální přísnosti (austerity), kombinace výdajových škrtů a zvyšování daní. Pozoruhodné přitom je, že dluhová situace nejproblematičtějších zemí eurozóny není ani zdaleka růžovější, než byla v roce 2010, spíše naopak. Zářným příkladem je Itálie, jejíž zadlužení soustavně roste a aktuálně přesahuje 130 % HDP. Přes hranici 100 % HDP se přehoupla rovněž Francie a stejně tak státy jižního křídla jsou na míle vzdálené plnění Maastrichtských kritérií (max. 60% podíl veřejného dluhu k HDP).

Pozornost se tak logicky přesouvá na Německo, které de facto jako jediné z velkých ekonomik disponuje dostatečnou fiskální kapacitou. Německá vláda již pátý rok v řadě dosáhla rozpočtového přebytku, proto se nabízí možnost vyšší investiční aktivity, kterou doporučují i mezinárodní organizace. Ta by mohla alespoň z části kompenzovat politiku Evropské centrální banky, která tiskem super levných peněz podporovala pokrizové oživení, ale nyní by se ráda stáhla a svou měnovou politiku začala normalizovat.

Těžko sice čekat, že by se Německo odhodlalo k masivní fiskální expanzi ve stylu daňových škrtů Donalda Trumpa, nicméně prostor pro to, aby v případě potřeby vláda ekonomiku nakopla, bezpochyby existuje. A to se může zvlášť hodit s ohledem na akutní rizika v podobě brexitu, obchodních válek nebo čínského zpomalení. Nakonec, nebyla by to rozhodně špatná zpráva ani pro českou ekonomiku, pro kterou bude jen dobře, když se německá mašina nezadrhne.

Autor:
Dominik Rusinko
Analytik ČSOB

ČSOB  |  13.2.2019


PředchozíDalší